Pochází od Šumavy. Narodil se 30. července 1933. Povoláním byl učitelem (ruština, tělesná výchova). Šachu přišel „na chuť“ jako člen brněnského klubu vysokoškoláků „Slavia VŠ“ počátkem padesátých let. Pak vstoupil do klubu Lokomotiva Brno, jehož členem byl až do své smrti 18. srpna 2003 (po /opakovaném/ záchvatu mrtvice zemřel na IPce neurologického oddělení bohunické nemocnice, kam ho manželka nechala v neděli převést). Vlastíka Hosnedla jsem znal dlouhá léta. Byl to duch nevšední, originální, uplatnil by se v řadě oborů. Kdysi v šedesátých letech vyhrál v Brně pěvecký konkurz „Hledáme nové talenty“. V sedmdesátých letech působil také jako fotbalový rozhodčí a odřídil stovky utkání v divizi i nižšších soutěžích. Dvakrát jsem s ním na fotbale byl a jednou jsme museli utíkat před rozzuřenými domácími fanoušky. Jeho neúplatnost a poctivost byla příslovečná – zasedal také v disciplinární komisi Jihomoravského fotbalového svazu. Jako praktický šachista byl nositelem první výkonnostní třídy, pravidelně hrával okresní přebory a za Lokomotivu i v celostátní lize (jako náhradník). V roce 1966 porazil jako jeden z mála v simultánce v Brně velmistra Korčného. Svých největších šachových úspěchů však dosáhl jako korespondenční hráč, polofinalista přeborů Československa a reprezentant v mezinárodních zápasech. Jeho skóre proti soupeřům z býv. SSSR je 3,5 ze 4. Často působil jako kapitán reprezentačních týmů, byl spolupracovníkem přílohy Čs. šachu „Korespondenční šach“. Věnoval se též šachové teorii – výsledkem jeho výzkumů je obsáhlý rukopis o variantě 3.e5 ve francouzské obraně. Vlastík odebíral (a také dostával) spoustu šachových časopisů. Jednou se rozhodl udělat si vlastní encyklopedii zahájení. Vytrhal ze stovek čísel teoretická pojednání a rozhodl se je roztřídit, nalepit do sešitů, doplňovat poznámkami z jiných pramenů. Bohužel zůstalo jen u zbožného přání a v jeho pracovně pak jen zažloutlá hromada papírů. Neměl na to čas – musel opravovat školní sešity, i jiných kulturních zájmů měl příliš mnoho. Další součástí jeho šachové činnosti byla práce rozhodčího. Sám měl vysokou kvalifikaci „Ústřední rozhodčí“, vedl rozhodcovské kurzy, řídil často ligová utkání družstev a desítky let řídil moravskou skupinu národní ligy. Byl rozhodováním přímo posedlý – pamatuji si, jak jednou zahajoval první kolo ligy mezi Lokomotivou Brno a Porubou. Vzal to důkladně, seznamoval nás se všemi změnami, které do Pravidel FIDE vnesl kongres FIDE. Po jisté době jsem však pokládal za nutné ho upozornit: „Vlastíku, už prosím Tě nemluv, oni už deset minut hrají!“. Své šachové znalosti předával mladým – vedl šachové kroužky na školách a později se k němu desítky jeho odchovanců vděčně hlásily. Měl pochopení pro lidské slabosti a uměl pomáhat lidem v tísni. Vzpomínám si, jak mne uchránil před černými myšlenkami po náhlém rozchodu s mojí dívkou – mimochodem šachistkou, kterou také znal. Měl vlastní politické teorie a v temných dobách „husákovského bezvětří“ pevně věřil v nutný osudový obrat, který s radostí přivítal. V posledních letech byl sužován četnými chorobami, z nichž nejnepříjemnější byla sílící cukrovka. Přestál hrdinně několik záchvatů mrtvice – zůstával optimistou s trochu hypochondrickým laděním. To se pak uměl i při šachu pohádat – ale nikdy se na soupeře nezlobil nadlouho, i když před tím prohlásil, že takovému … už nikdy v životě ruku nepodá. To samozřejmě po „nezasloužené“ porážce. V posledních dvou letech mu činíla docházka na klubové turnaje potíže – ztěžka chodil. Proto hrával doma se svými dvěma přáteli – Karlem Zikanem a Milanem Krčem. Myslím, že i zde v této užší společnosti byl uznávanou šachovou jedničkou. Svůj osobní život nikdy s šachovými kolegy neomílal, měl svá tajemství. Jako přítel byl však spolehlivý a vždy ochoten pomoci.